Malečov

Následující text je převzat ze spisu „Poznámky k návrhům obecního znaku a vlajky“, který pro obec Malečov v roce 2020 zpracoval Stanislav Kasík za Heraldickou kancelář „Dauphin“ v Roudnici nad Labem. Uveřejněno se souhlasem autora textu i obce Malečov.

První zmínka o vsi Malečovu v historických písemných pramenech je z roku 1057 (resp.1058). Uvádí se v tzv. zakládací listině litoměřické kapituly, kterou vydal český kníže Spytihněv II. Historiky je nedatovaná listina zařazována do let 1057 nebo 1058. V originále zachovaný latinsky psaný aktový záznam zmiňuje založení kapituly v Litoměřicích s kostelem sv. Štěpána a bohaté obvěnění nové církevní instituce statky, služebníky, výnosy z cel, imunitami a dalšími privilegii. V mladších dodatcích (ve formě přípisků v českém jazyce z pol. 12. – 1. čtvrtiny 13. století) jsou uvedeni další dárci. Mezi darovanými vesnicemi jsou krom jiných také Malšice („Malseu“) a Březí („Breza“; SObA Litoměřice, Kapitulní archiv, listina č. 1; Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae. Tomus I. Pragae 1904-1907, č. 55, s. 53-60; dále jen CDB).

V posledním desetiletí 20. století se osídlením oblasti Českého středohoří mezi Svádovem a Ploskovicemi zabýval PhDr. Tomáš Velimský v publikované práci „Trans montes, ad fontes!“ (Most 1998). V kapitole nazvané „ Hroznata z Peruce a držba (possessio) Svádov“ se zabývá lokalitami zmiňovanými v listině knížete Bedřicha pro křížovníky řádu sv. Jana Jeruzalemského z roku 1188. Kníže potvrdil johanitům držení některých majetků, které za vlády knížete Soběslava II. (1174-1178) řádu daroval velmož Hroznata z Peruce, zvaný „Crispus“ („Kadeřavý“). Krom jiných je zde jmenováno osm vsí: „ Swadou, Koiatici, Brezenec, Zalezli, Pogorici, Tasovsko, Probostou, Plozkowici “ (CDB I., č.320, s. 292-294). Uvedené vsi jsou identifikovány jako: Svádov, Kojetice, Březí, Horní Zálezly, Pohoří, Tašov a Proboštov. Katastry těchto vsí tvoří téměř souvislé území, jež Velímský pojmenoval „Svádovským újezdem“. K úplnosti chybí pouze katastry Budova a Malečova, které listina z roku 1188 neuvádí. To lze vyložit tak, že nepatřily Hroznatovi z Peruce. Přesto lze mít za to, že i tyto dvě nakonec patřily ke „Svádovskému Újezdu“. O možných majetkových přesunech v uvedené době lze jen spekulovat.

Nepochybná zmínka o Malečovu je v listině z roku 1197 (CDB II., 1912, č. 357, s. 323-325). Majitelem Malečova byl velmož Hroznata, zvaný Tepelský. Je možné, že ves Malečov buď koupil od litoměřické kapituly, nebo ji získal jiným způsobem. Lze uvažovat o tom, že Malečov mohl obdržet od Hroznaty z Peruce, který byl jeho příbuzným. V Hroznatově závěti z uvedeného roku 1197 vyplývá, že ves Malečov daroval Hroznata Tepelský svému kaplanovi Holofernovi (CDB I., č. 357, s. 323-325; Kubín, Petr: Blahoslavený Hroznata. Kritický životopis. Praha 2000, s. 171).

Malečov ležel na významné obchodní cestě z Litoměřic do Ústí nad Labem, s dalšími cíli, kterými byly přechody zemských hranic v Krušných horách (Nakléřov, Petrovice). Souvislost Malečova a Svádovského újezdu umocňovala i příslušnost k farnímu okrsku kostela sv. Jakuba Většího ve Svádově. Na konci 14. století patřil Malečov k hradu Varta, který v roce 1383 držel Beneš Škopek z Dubé a na Liběšicích. Nevelký hrad Varta, stojící jihovýchodně od Velkého Března, byl vybudován někdy před rokem 1364 děčínskými Vartenberky. Nepřímým dokladem o této souvislosti je fakt, že Jan Děčínský z Vartenberka podával v roce 1364 faráře do Valtířova. Hrad zcela určitě stál v roce 1378. Zmíněný vlastník Beneš Škopek v roce 1397 odkázal Vartu s příslušenstvím svému synovi Benešovi mladšímu. Jak svědčí zápis v zemských deskách ze 17. 3. 1397, zahrnovalo panství příslušné k hradu Varta krom jiného také vsi celé Břízu („Brziezu“) a Malečov („Malessov“; Reliquiae tabularum terrae regni Bohemiae anno MDXLI igne consumptarum. Tomus I. Pragae 1870, s. 570, dále jen RT). Beneš Škopek z Dubé se psal z Liběšic a z Varty ještě v roce 1399. Později nabyl Kostomlat a v roce 1407 již nežil. Zřejmě v roce 1400 nebo 1401 prodal Beneš Škopek Vartu Janovi z Vartenberka a na Děčíně. Dne 9. 4. 1402 učinil Jan Děčínský z Vartenberka vklad do zemských desek ve prospěch Markéty, manželky Zdimíra ze Sedlce, které zapsal věno ve výši pěti set kop grošů. Věno bylo pojištěno na několika vsích, mezi nimiž jsou jmenovány Březí („ Brzieze“) a Malečov („Maleczow“). Jan v následujících letech Vartu zastavoval. Vystřídalo se tu několik zástavních držitelů. V roce 1415 tuto zástavu vyplatil Janův syn Zikmund z Vartenberka, který se psal pánem na Děčíně a na Vartě. V letech 1415-1434 byl patronem kostela ve Valtířově. Hrad Varta se naposledy připomíná v roce 1465. Ten nahradila nová tvrz ve Velkém Březně postavená Vartenberky. Jako vlastníci se Vartenberkové připomínají ještě v 1528. Někdy poté koupili Březno páni ze Salhausenu (Sedláček, August: Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl XIV. Litoměřicko a Žatecko. Praha 1923, s. 410-412; dále jen Sedláček, Hrady).

Páni ze Salhausenu (Salhausenové ze Salhausenu, Solhauzové ze Solhauzu, von Salhausen) byli saskou šlechtou, která do Čech přišla v roce 1515, kdy bratři Jan, Volf a Friedrich ze Salhausenu koupili od Mikuláše Trčky z Lípy Děčín, Vrabinec, Březno a Ostrý. Trčka získal děčínské dominium od Zikmunda z Vartenberka v roce 1511. V roce 1522 se bratři Salhausenové dělili. Volf byl vyplacen a na díl Fridrichův připadl Ostrý z Benešovem, Jan obdržel Děčín, Svádov a Březno. Salhausenové drželi Březno až do roku 1606, kdy Bedřich ze Salhausenu na Benešově a Markvarticích prodal Březno Abrahamovi staršímu z Boku. Statek Svádov i nadále patřil Salhausenům.

Za účast v českém stavovském povstání v letech 1618-1620 byl posmrtně souzen Bedřich ze Salhausenu († 13. 4. 1619) a odsouzen ke ztrátě veškerého majetku, který zahrnoval „ statek Svádov, sídlo a ves Svádov s podacím kostelním, s dvorem popl., s vinicemi, 2 mlýny, přívozem u Labe a vsi Březí, Malíšov (Malečov, Malschen), Budov, Kojetice, Volšnice (Vlčíněves, Waldschnic, Wolschen) a Volfímcer (Vlkopesy, Wolfschlinge), jakž to Solhauz l. 1591 za 17.000 kop míš. od strýce Jindřicha Abrahama ze Solhauzu koupil.“. Na základě císařova rozhodnutí byl statek Svádov ponechán Salhausenovým dětem, ale jako manství. Teprve v roce 1659 byl statek z manství propuštěn na základě žádosti hejtmana litoměřického kraje Gottfrida Konstantina svob. pána ze Salhausenu. Po jeho smrti byl Svádov prodán 19. 10. 1676 Juliovi Františkovi vévodovi Sasko-Lauenburskému (Bílek, Tomáš V.: Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618. Praha 1882, s. 561-562; dále jen Bílek, Konfiskace; Sedláček, Hrady XIV., 1923, s. 373-374).

Julius František vévoda ze Sachsen-Launeburgu (* 16. 9. 1641, † 25. 9. 1689) se osvědčil ve vojenské službě v císařské armádě. Bojoval proti Turkům a vyznamenal se v roce 1683 při osvobozování Vídně z tureckého obležení. Vznešený původ Julia Františka předurčoval výběr jeho manželky. Na začátku dubna roku 1668 se oženil s Hedvikou Augustou (1650-1681), dcerou Kristiána Augusta falckrabího Rýnského ze Sulzbachu a Amálie hraběnky z Nassau-Siegen. Prostřednictvím své manželky se Julius František stal příbuzným císaře.

Dne 19. října 1676 Julius František Sasko-Lauenburský koupil konkurzní podstatu statku Svádov od vykonavatelů pozůstalosti po Gottfriedovi Konstantinovi svobodném pánovi ze Salhausenu (1612-1675), který nezanechal žádného mužského pokračovatele rodu. Juliem Františkem vymřel rod vévodů Sasko-Lauenburských po meči. Posledními nositelkami rodového jména „Sachsen-Lauenburg“ byly jeho dcery Anna Marie Františka (* 13. 6. 1672, † 15. 10. 1741) a Františka Sybila Augusta (* 21. 1. 1675, † 10. 7. 1733). Mladší ze sester se za šest měsíců po otcově úmrtí vdala za Ludvíka Viléma markraběte z Baden-Baden (1655-1707). Když v roce 1692 došlo k dělení otcova majetku, obdržela Ostrov se statky na Loketsku a Cvikov.

Anna Marie Františka dědila Zákupy, Horní Polici, Ploskovice, Svádov, Buštěhrad, Míkovice a Zvoleněves. Její svatba se konala 29. října 1690 na zámku v Roudnici nad Labem, v sídle Ferdinanda Augusta Leopolda knížete z Lobkovic. Manželem se stal Filip Vilém August vévoda z Pfalz-Neuburgu (* 19. 11. 1668, † 5. 4. 1693), syn kurfiřta Filipa Viléma (1615-1690) a Anny Kateřiny Konstancie princezny Polské (1619-1651).

Anna Marie Františka přivedla na svět dne 30. ledna 1693 v Zákupech dceru Marii Annu Karolinu. Z manželství se však dlouho netěšila. Filip Vilém August vévoda z Pfalz-Neuburgu zemřel na zámku v Zákupech ve věku nedožitých dvaceti pěti let. Jeho tělo bylo uloženo do krypty zákupského farního kostela sv. Fabiána a sv. Šebestiána. Po jeho boku zaujaly místo i ostatky manželčiny. Ale to muselo uběhnout dalších téměř padesát let.

Dne 2. 7. 1697 se Anna Marie Františka Sasko-Lauenburská, ovdovělá Pfalz-Neuburská, vdala podruhé za Gian Gastona Medicejského, následníka trůnu v toskánském velkovévodství. Ten se vlády ujal v roce 1723 kdy zemřel jeho otec, toskánský velkovévoda Cosimo III. Do Čech se již nevrátil a manželství skončilo faktickou rozlukou. Když Anna Marie Františka velkovévodkyně Toskánská zemřela, byla pohřbena vedle svého prvního manžela do krypty zákupského farního kostela. Měla jedno jediné dítě z prvního manželství. Dcera Marie Anna Karolina (* 30. 1. 1693, † 12. 9. 1751), za svobodna nositelka titulu princezna z Pfalz-Neuburgu, dědička značného majetku, byla v době smrti své matky téměř padesátiletá a také již vdova. Svou životní pouť ukončila na zámku Ahaus ve Westfalsku, u svého synovce Klementa Augusta, kurfiřta a arcibiskupa kolínského. Dědicem se stal její jediný syn Kliment František Bavorský (* 19. 4. 1722, † 6. 8. 1770). Zřejmě se osobně nestaral o řízení českých statků a přenechal je zcela hospodářským správcům. Protože Kliment František neměl potomky, přešel český majetek na nejbližšího příbuzného, kterým byl synovec kurfiřt Maxmilián III. Josef Bavorský (* 28. 3. 1727, † 30. 12. 1777). Ačkoliv byl Max III. od roku 1747 ženatý s Marií Annou Žofií Saskou (1728-1797) neměl žádné potomky. Nástupnictví v držení bavorských statků v Čechách vyřešil jejich převod na Karla II. Augusta Bavorského, vévodu ze Zweibrückenu (* 1746, † 1. 4. 1795). Hospodářský úpadek českých statků vedl Karla Augusta Zweibrückenského k pokusu je prodat. V roce 1784 se našel kupec v osobě Christiana Augusta knížete z Waldecku. Nesolventnost kupce donutila Karla Augusta v roce 1790 k opětovnému převzetí majetku. I on zemřel bezdětný. Novým majitelem se stal jeho mladší bratr Maxmilián I. Josef (* 27. 5. 1756, † 12. 10 1825), pozdější kurfiřt a nakonec bavorský král.

Velká francouzská revoluce vynesla na výsluní dějin Napoleona Bonaparta, který se v roce 1804 prohlásil ve Francii císařem. V roce 1805 překročením Rýna definitivně opustil myšlenku invaze přes průliv La Manche do Anglie a zahájil vojenské operace na kontinentu. Poté, co se francouzská armáda přehnala jižním Německem, vyřadila z činnosti rakouský armádní sbor v Ulmu, obsadila Vídeň a zakončila v prosinci vojenskou kampaň vítězstvím nad spojenou rakousko-ruskou armádou v bitvě u Slavkova, nechal se bavorský kurfiřt Maxmilián I. Josef prohlásit králem. Stal se Napoleonovým spojencem a těžil z rozpadu Svaté říše římské. Některé územní zisky na úkor rakouských zemí nebyly trvalé a později došlo k jejich navrácení. V roce 1806 se císař František II. vzdal svého říšského titulu a země, kde vládl jako arcivévoda rakouský, král uherský a český prohlásil za císařství Rakouské a začal zde panovat jako František I. Některé územní ústupky Rakouska učiněné Bavorsku byly ze strany Bavorského království kompenzovány. Tak přešly Zákupy a Ploskovice do vlastnictví Habsburků.

Přímým vlastníkem Zákup a Ploskovic, tedy i Svádova a Malečova, se stal Ferdinand III. arcivévoda rakouský a velkovévoda Toskánský (* 6. 5. 1769, † 18. 6. 1824), syn císaře Leopolda II. (1747-1792) a Marie Luisy Španělské (1745-1792). Titul velkovévody dědil Ferdinand po svém otci v roce 1790, když ten se stal císařem.

V dubnu roku 1810 se císař Francouzů Napoleon I., po zcela pragmatickém rozvodu s dosavadní manželkou císařovnou Josefínou, oženil v Paříži s Marií Luisou, devatenáctiletou dcerou rakouského císaře Františka I. Ze vztahu se rok po sňatku narodil syn a designovaný následník Napoleon II., který hned po narození obdržel od otce titul král Římský. V obecném povědomí je známo jeho pojmenování „Orlík“. Orlíkem ho nazýval sám otec a jméno odvozoval od svého císařského znaku zlatého orla.

Po porážce Napoleona u Waterloo a jeho internaci na ostrově Elba, byla ve Francii restaurována vláda Bourbonů. Úvaha o obsazení trůnu příslušníkem rodu Bonapartů byla v danou dobu nepřijatelná. Napoleonův syn žil se svou matkou u vídeňského dvora a byl zde vychováván jako příslušník císařského a královského domu habsburského. V sedmi letech obdržel titul vévody Zákupského (Reichstadt) spolu s novým znakem, který již nijak nepoukazoval na jeho původ, ale byl pojat zcela v duchu habsburském. V dospělosti sloužil v rakouské armádě v důstojnické hodnosti a stal se nositelem několika rakouských řádů. Zemřel náhle v roce 1832.

Výsledkem mírových jednání ve Vídni bylo krom jiného navrácení Toskánska Habsburkům. Nástupcem Ferdinanda III. v Toskánsku byl syn z prvního manželství s Luisou Marií de Bourbon, princeznou Neapolskou (1773-1802), Leopold II. (* 3. 10. 1797, † 29. 1. 1870). Leopold byl také posledním Habsburkem z toskánské linie, který vlastnil Zákupy a Ploskovice. Oba statky se staly předmětem narovnání mezi císařem a velkovévodou toskánským v roce 1848. Po abdikaci císaře Ferdinanda V. Dobrotivého se Zákupy a Ploskovice staly jeho osobním majetkem, který po jeho úmrtí dědil císař František Josef I. V roce 1850 byla ukončena patrimoniální správa a ta nahrazena správou státní, zřízením okresní soudů, okresních, městských a obecních úřadů. V té době i v Malečově proběhly první volby do obecního zastupitelstva a byl zvolen první starosta obce.

Topografická literatura z 18. a 19. století přináší o místních částech obce Malečova řadu informací.

V roce 1787 patřil Malečov („Malschen“) k alodiálnímu panství Svádov, jehož vlastníkem byl Christian August kníže z Waldecku. Ves tvořilo 32 domy (Schaller, Jaroslaus: Topographie des Königreichs Böhmen. Fünfter Theil. Leitmeritzer Kreis. Prag und Wien 1787, s. 292; dále jen Schaller).

V roce 1833 patřil Malečov („Malschen“, „Malssov“) ke statku Svádovu, který byl součástí alodiálního panství Ploskovice a Záhořany. Jeho vlastníkem v té době byl Leopold II. arcivévoda Rakouský a velkovévoda Toskánský. Ves tvořilo 32 domy, v nichž žilo 204 obyvatel. Přifařena byla do Proboštova (kostel sv. Jana Křtitele; Sommer, Johann Gottfried: Das Königreich Böhmen. Erster Band. Leitmeritzer Kreis. Prag 1833, s. 357; dále jen Sommer).

V roce 1848 byl Malečov („Malečow“, „Malešow“, „ Malschen“) součástí panství Ploskovice a v rámci něho statku Svádov, které vlastnil Leopold II. arcivévoda Rakouský a vládnoucí velkovévoda Toskánský. Ves tvořilo 32 domů se 196 obyvatel německé národnosti (Palacký, František: Popis Království českého. Praha 1848, s. 72; dále jen Palacký).

Ottův slovník naučný v roce 1900 přinesl o Malečovu („Malešov“, „ Malschen“) následující statistické údaje. Ves tvořilo 34 domy a v nich žilo 197 obyvatel německé národnosti (sčítání lidu v roce 1890). Přifařena byla do Proboštova (kostel sv. Jana Křtitele). Ves byla příslušná k hejtmanství a politickému okresu Ústí nad Labem (Ottův slovník naučný. Díl XVI. Praha 1900, s. 699; dále jen OSN).

V minulosti byly v Malečově ovocné sady. Dle dobových fotografií byly sady rozsáhlé a výrazně utvářely zdejší krajinu. Tak jako jinde v Českém středohoří, lze i zde předpokládat pěstování především jabloní a hrušní.

Jazykovědci o místním jménu „Malečov“ sdělují následující. Prvotní tvar místního jména byl nejspíše „Malešov“ (1197, 1397). V nepřízvučné druhé slabice samohláska e slábla, až zanikla. Z toho tvaru „Malšov“ pak v nové době povstalo německé jméno „ Malschen“. Tvary „Malečov“ (1402) a „Malíčov“ (1568, 1626) spadají na vrub písařům vzdáleným (Profous, III., 1951, s. 9). Malešov znamená Malešův dvůr (Profous, III., 1951, s. 11).

Fotodokumentace

Zveřejněné fotografie jsou chráněny autorskými právy. V případě zájmu o jejich stažení nám, prosíme, podejte zprávu na info@malecovskyrozhled.cz. Fotografie pochází ze soukromých archivů, knihy Petra Špačka „Jak to bylo na Ústecku 2“ a zejména z archivu Muzea města Ústí nad Labem. 

Písemnosti

Z archivu Patrika Harta z Malečova pochází průvodní dopisy historika Erharda Michela, rodáka z Tašova, adresované otci Patrika Harta, panu Jaromíru Hartovi, který s odsunutými/vyhnanými Němci navázal kontakt po roce 1989. Erhard Michel poskytl kroniku rodiny Vetter z Malečova a také stať profesora Wünsche z Ústí nad Labem z roku 1943 věnovanou historii Malečova. Zde jsou mj. k jednotlivým domům, které jsou znázorněny na mapě obce s popisnými čísly, uvedené soupisy osob, jež v nich po staletí žili až do doby před II. světovou válkou.
Překladu průvodních dopisů i překladu rodinné kroniky Vetter do českého jazyka se ujal Ervín Pošvic z Litoměřic.

Nastavení soukromí a cookies

Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies.

Následující volbou souhlasíte s našimi zásady ochrany osobních údajů a cookies. Svá nastavení můžete kdykoli změnit.