Středověké formování osídlení a dynamika vlastnických vztahů
Kolonizační procesy v okrajových, horských a podhorských oblastech Českého království nabraly na intenzitě v průběhu vrcholného středověku. První zmínky a samotné založení osady Babiny I jsou kladeny do konce 12. století (Pištěk, 2006). Tento datový údaj odpovídá širší vlně vnitřní i vnější kolonizace, kdy se panovnická moc snažila hospodářsky vytěžit do té doby neprostupná hraniční hvozdy. Babiny byly zpočátku královským majetkem, což dokládá zájem přemyslovských panovníků na kontrole tohoto území (Pištěk, 2006). Nicméně přímá panovnická správa odlehlých horských enkláv byla administrativně i logisticky neefektivní. Proto z královského majetku přešla ves brzy do rukou pražských biskupů, kteří disponovali rozsáhlým a dobře strukturovaným hospodářským aparátem (Pištěk, 2006).
Zásadním zlomem v raných dějinách obce byl rok 1337. První zmínka o vsi Babiny v historických písemných pramenech pochází z listiny Jana IV. z Dražic, biskupa pražského, vydané 1. 10. 1337 v Praze (Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, Pars IV., Pragae 1892, s. 192, No. 478, dále jen RBM). Biskup se souhlasem pražské kapituly směnil některé vesnice, kterými dříve obdaroval nově založený klášter augustiniánů kanovníků v biskupském městě Roudnice (nad Labem). Roudnický klášter směnou získal Smolnici, Hlinnou, Babiny, Březí, Budov, Dolín, Želevčice a Bakov (Popis statků kláštera Panny Marie v Roudnici r. 1388 učiněný, in: Decem registra censuum Bohemica, Praha 1881, s. V-VI, 4-19; dále jen DRC). Roudnický klášter měl v Babinách 14 lánů, z nichž byl odváděn roční plat 4 marky bez jedné čtvrtiny hřivny (DRC, s. 6). (Kasík, Dauphin, Poznámky k návrhům obecního znaku a vlajky obce Malečov, Roudnice n. L., 2020)
Roudničtí augustiniáni patřili ve 14. století k intelektuální, duchovní a hospodářské elitě českých zemí, těšící se podpoře samotného arcibiskupa Arnošta z Pardubic i císaře Karla IV. Příchod tohoto řádu znamenal pro Babiny zavedení systematického zemědělství, přesné vyměření katastrálních hranic a pravděpodobně i první racionální plánování lesního a pastevního hospodářství, které formovalo ráz zdejší krajiny na další staletí (Pištěk, 2006).
Stabilita církevního majetku však neměla dlouhého trvání. Předhusitská doba a následné turbulentní události přinesly sekularizaci mnoha statků. Již v roce 1399 přešly Babiny I do světského držení, když je získal Jan z Kamýka (Pištěk, 2006). Tím se osada stala pevnou součástí širších lenních a panských struktur regionu. Později byla začleněna k rozsáhlému a hospodářsky dominantnímu liběšickému panství (Pištěk, 2006). V průběhu následujících staletí se majetková struktura vyznačovala značnou fragmentací a nestabilitou, což ukazuje na skutečnost, že horské Babiny byly velkými pozemkovými vlastníky vnímány spíše jako okrajový hospodářský přívěsek než jako lukrativní centrum. Vlastníci se zde střídali s překvapivou rychlostí: od litoměřických minoritů přes další větve rodu Kamýckých až po město Litoměřice, jemuž v 16. století patřila přinejmenším část vsi (Pištěk, 2006; Severní Polabí, nedatováno). Některé doklady o vlastnictví jsou citovány v publikaci Hrady (Sedláček, XIV, 1923, s. 394): v roce 1468 prodal Vilém z Konic hrad Kamýk Petrovi ze Lstiboře. Mezi příslušnými vesnicemi jsou zmíněny i Babiny. Stejně tak i v roce 1543, kdy do desek zemských učinil vklad o svém majetku Vilém Kamýtský ze Lstiboře.
Výrazná majetková a hospodářská konsolidace přišla až s rokem 1630, kdy uprostřed devastující třicetileté války získala Babiny I litoměřická jezuitská kolej (Pištěk, 2006; Severní Polabí, nedatováno). Tovaryšstvo Ježíšovo aplikovalo na svých panstvích vysoce efektivní, moderní a často až raně kapitalistické metody správy. Navzdory obrovským ztrátám obyvatelstva v Čechách dokázali jezuité zdejší panství stabilizovat. Zavedli přísné účetnictví, podporovali řemesla navázaná na zemědělství a usilovali o maximální výtěžnost pozemků. Jezuitská správa trvala téměř půldruhého století a vtiskla obci pevnou strukturu. Poté, co byl jezuitský řád v roce 1773 zrušen rozhodnutím papeže Klimenta XIV., připadla ves opět královské komoře, čímž se uzavřel jeden dlouhý cyklus její majetkové historie (Pištěk, 2006; Severní Polabí, nedatováno).
V roce 1787 patřily Babiny k panství Liběšice-Úštěk se statkem Nučnice, které bylo administrováno českou komorou. Ves měla 26 domů, ale části patřily ke Kamýku, k Ploskovicím a městu Litoměřice (Schaller, V., 1787, s. 287).
V roce 1833 byla hlavní část vsi Babiny příslušná k panství Liběšice se statky Nučnice a Čeřeniště. Babiny tvořilo 22 domů se 125 obyvateli. Z toho 5 domů a 30 obyvatel patřilo ke statku Keblice drženém městem Litoměřicemi. 1 hospodářský dvůr a 1 hospodářství v nájmu s 12 obyvateli patřilo k panství Lovosice. 2 domy s 12 obyvateli patřily k panství Ploskovice.