Atmosférické vyprávění: tam, kde devětsil pohltil lidskou paměť
Když dnes poutník stane na křižovatce starých, kdysi kamením dlážděných úvozových cest směřujících od Čeřeniště k úbočí Babinského vrchu, ocitne se v prostoru, z něhož vyzařuje hluboká, až fyzicky hmatatelná melancholie. V místech, kde se ještě před necelým stoletím tyčila honosná i chudá průčelí takřka třiceti usedlostí, kde podzimní vzduch sládl dýmem z pecí na sušení jablek a odkud do mrazivých nocí probleskovala okna vyhlášeného Zimmlerova hostince plná hlaholu zpocených dřevorubců, dnes vládne absolutní, nekompromisní ticho. Příroda si zde s děsivou i fascinující silou vzala zpět to, co jí generace lidských rukou po staletí vytrhávaly z moci. Někdejší úhlednou náves, pečlivě dlážděné dvorky a rozkvetlé předzahrádky milosrdně zakryla téměř neprostupná hradba zplaněných stromů, pod nimiž se jako stíny minulosti krčí jen mechem potažené zbytky dělostřelbou rozervaných zdí.
Tento obraz absolutního lidského zmaru – němý a krutý pomník geopolitických tragédií dvacátého století a memento etnického čištění i militarizace krajiny – však tvoří ostře řezaný kontrast s nadpozemskou jemností přilehlé přírody. Stačí učinit několik kroků od zasypaných sklepů a před očima se rozevře nekonečná zelená náruč Babinských luk. Zatímco ruiny se propadají do tmy zapomnění pod stínem náletových křovin a zdivočelých stromů, jejichž prastaré zkrabacené větve na podzim naposledy těžknou hořkými jablíčky, planina v záři jarního slunce exploduje barvami tisíců vzácných orchidejí. Každý vítr, který načechrá fialové koberce kosatců a rozechvěje něžné kalichy zvonovců liliolistých, jako by odnášel pryč lidskou vinu a křivdu. Je to nepochopitelný triumf vzkříšení: destrukce a smrt jedné celé vesnice posloužila jako neplánovaná hradba, která před ničivou modernitou uchránila jeden z nejvzácnějších kousků české země.
Avšak paměť nelze vymazat bezezbytku. Pod korunami stoletých lip, lhostejný k hukotu větru i k hrozbě postupujícího lesa, trčí z luční trávy sloup z masivního pískovce. Zdobí ho nový, prostý kovaný kříž – tichý strážce obnovené paměti, zvednutý lidmi z údolí. Není na něm křiklavé obvinění, jen pokorné připomenutí. Slouží jako bod, u kterého se mohou zastavit stíny sudetských sedláků s nůšemi sena, chlapci od ženijních pluků i moderní ochránci s kosami, aby společně v mlze Českého středohoří vzdali hold místu, jež muselo zemřít, aby mohlo vydat to nejkrásnější svědectví o nezničitelné síle života.