Demografický zenit a osídlení v 19. století
Záznamy o počtu obyvatel a struktuře zástavby, které se dochovaly v matrikách a sčítacích operátech, poskytují exaktní kvantitativní obraz o vitalitě tohoto podhorského sídla. Navzdory drsným klimatickým podmínkám a izolovanosti populace Babin I dlouhodobě rostla. Etnicky se jednalo o takřka homogenní komunitu obyvatel německé národnosti, což bylo pro oblasti Sudet v této nadmořské výšce pravidlem (Pištěk, 2006; Severní Polabí, nedatováno).
Vývoj osídlení od počátku 19. století lze nejlépe ilustrovat pomocí datových průřezů, jež mapují cestu od vzestupu k úplnému kolapsu. Následující tabulka demonstruje strukturální i demografické změny v čase:
| Rok | Počet obyvatel | Počet objektů | Kontextuální vývoj a zdroje dat
| 1830 | 125 | 22 | Období počínající industriální revoluce. Obec si zachovává tradiční rurální charakter, silné zaměření na dobytkaření (Severní Polabí, nedatováno; Pištěk, 2006).
| 1836–1852 | 50 mužů | 44 (chalupy) | Údaje z Františkova (II.) vojenského mapování. Evidováno též 4 chlévy a 6 koní. Údaj o obyvatelích udává jen muže schopné služby (Severní Polabí, nedatováno)
| 1869 | 170 | - | Absolutní demografický zenit osady. Od tohoto okamžiku začíná tendence přecházet ve stagnaci a pozvolný úbytek (Severní Polabí, nedatováno; Pištěk, 2006).
| 1921 | 150 | 29 | Mírný úbytek obyvatelstva po první světové válce vlivem odchodů do měst za prací, nicméně stabilní struktura domů (Pištěk, 2006).
| 1930 | 144 | - | Prohlubování hospodářské krize a eskalace národnostního napětí v Sudetech, stabilní úbytek populace (Severní Polabí, nedatováno).
| 1939 | 122 | - | Důsledek politické nestability, asimilace do nacistického Německa po Mnichovském diktátu, mobilizace obyvatelstva (Severní Polabí, nedatováno).
| 1950 (1951) | 6 | 1 | Kolaps sídla po poválečném odsunu německého obyvatelstva a naprosté selhání snah o efektivní české dosídlení (Severní Polabí, nedatováno; Pištěk, 2006).
Dosažení populačního vrcholu v roce 1869 (170 obyvatel) plně koreluje s obecným demografickým přetlakem na českém a moravském venkově v době před masivním nástupem industrializace (Severní Polabí, nedatováno). Následný úbytek obyvatel mezi lety 1869 a 1930 nebyl způsoben katastrofami, ale přirozenou socioekonomickou migrací. Průmyslová centra v Podkrušnohoří a v labském údolí, s rozvíjejícími se uhelnými doly a chemičkami (jako nedaleké Ústí nad Labem a Lovosice), nabízela nesrovnatelně snazší a jistější zdroj obživy než tvrdá práce na kamenitých polích nadmořské výšky 550 metrů.
Z urbanistického hlediska lze podobu Babin I přesně rekonstruovat díky indikačním skicám a císařským povinným otiskům stabilního katastru z roku 1843 (Severní Polabí, nedatováno; ČÚZK, 1843). Stabilní katastr zaznamenával krajinu v nebývalém detailu, včetně barevného kódování staveb. V Babinách převažovala barva žlutá, která na mapách indikovala budovy postavené ze spalitelných materiálů, tedy roubené, poloroubené či hrázděné horské chalupy. Tmavě šedou barvou byly označeny rozsáhlé lesy obklopující vesnici, zatímco růžová barva – tradičně užívaná pro vinohrady či cennější sady – naznačovala plochy intenzivnější kultivace v těsném zázemí obytných budov (ČÚZK, 1843).
Dominantou společenského i komerčního života obce ve dvacátém století byl proslulý Zimmlerův hostinec (Zimmler gasthaus), u něhož fungovalo i místní řeznictví (Severní Polabí, nedatováno; Zaniklé obce, 2006). Dobové prameny, včetně fotografií z let 1925 a 1935, jej zachycují jako prostornou, reprezentativní budovu, která se stala centrem nejen pro místní komunitu, ale i pro první průkopníky turistiky v Českém středohoří, lesní dělníky a obchodníky směřující přes hřebeny (Severní Polabí, nedatováno; Zaniklé obce, 2006; Špaček, 2008). Samotné děti z osady však musely za základním vzděláním každodenně docházet do nedalekého Čeřeniště, což zejména v zimních měsících představovalo extrémní fyzickou zátěž, ale zároveň to obě osady sociálně i rodinně stmelovalo (Severní Polabí, nedatováno; Pištěk, 2006).