Historie tohoto projektu je zaměřena na popis kroků vedoucích k naplnění dalšího snu spolku: v úzké spolupráci s obcí Malečov obnovit větrné čerpadlo v Němčí včetně vodárny a navazujících technických zařízení. Na místě potom zřídit "minimuzeum" vodárenství své doby jako unikátní soubor, který nemá v Ústeckém kraji obdoby. V Němčí jsou totiž dochovány původní potrubní rozvody, hydranty i vodojem. Myšlenka zrála několik let, podobu snu nabyla v červenci roku 2023, kdy předseda spolku na místě vodárny objevil v patkách odřezané pahýly L profilů, ze kterých byl stožár s lopatkovým kolem na vrcholu postaven.

Větrné čerpadlo s celou vodárenskou soustavou včetně rozvodů do jednotlivých domů bylo v Němčí vybudováno ve 20. letech 20. století. Zřejmě bylo dokončeno v roce 1923, jak vyplývá z vročení na vodárně (viz fotografie pořízené dne 29. 7. 2023). Čerpadlo pravděpodobně sloužilo svému účelu až do skončení 2. sv. války, kdy byly lopatky střelbou poškozeny. Pamětník Josef Stehlík z Němčí (věk 87 let) počátkem dubna roku 2024 totiž vzpomínal, jak v roce 1955 jako čerstvě vyučený viděl na dvoře n. p. Severočeské tukové závody (STZ) v Ústí nad Labem větrné kolo z prostřílenými i jinak poškozenými lopatkami. Větrné kolo zde mělo být opraveno (n. p. STZ v té době spolupracoval se státním statkem Malečov), ale vzhledem k elektrifikaci Němčí v roce 1954 nebo 1955 k opravě již nedošlo. Čerpadlo ve vodárně bylo poháněno elektromotorem. Od té doby stožár chátral, až byl v prosinci roku 1987 odřezán. Podle dalšího pamětníka, který tehdy žil v Němčí a bylo mu 16 let, to bylo dne 10. 12. 1987. Pamatuje si to dobře, protože v ten samý den jim přišlo oznámení, tehdy telegram, že ráno zemřel jeho otec.

Z vyjádření Národního památkového ústavu ÚOP Ústí nad Labem ze dne 9. 4. 2024 se lze o větrném čerpadlu dočíst: zařízení bylo zhotoveno jako součást vodohospodářského řešení obce Němčí (Nemschen) a sloužilo jako vodní čerpadlo využívající větrné síly. Bylo umístěno nad vodárnou ve středu obce. Výrobce samotného větrného čerpadla není v současné době znám, autorem vodárny a vodovodního řadu byla firma Ernst Jüstel z Ústí nad Labem. Stavba byla provedena v roce 1923. To dokládá i litinová cedulka umístěná na dochované vodárně. Samotný stožár byl proveden jako věž ze železné příhradové konstrukce čtvercového půdorysu jehlanovitého tvaru, která byla zakončena polygonální horní plošinou s fošnovou podlahou. Konstrukce byla sestavena z ocelových L profilů a patrně nýtována. Středem procházela pohonná hřídel pohánějící čerpadlo. Technické řešení samotného čerpadla a větrného kola není v současné době známé, a i na historické ikonografii je možné rozpoznat pouze část zařízení. Pravděpodobně se jednalo o lopatkové větrné kolo (větrný motor) doplněné dvojitou směrovkou – ta je na dobové ikonografii ještě patrná. Tento detail je však poměrně ojedinělý a ukazuje, že by zde mohla být umístěna i Halladayova turbína. Použití jiného, méně obvyklého řešení – navrhovaného horizontálního kola - není zcela vyloučené, ale z dostupného materiálu není možné tuto možnost zodpovědně prokázat. Volná kopie zamýšlená pro železniční muzeum v Týništi u Zubrnic byla navržena jako vertikální lopatkové kolo doplněné o cisternu umístěnou v těle věže.
Větrné čerpadlo bylo prohlášeno kulturní památkou od roku 1958 a do Ústředního seznamu kulturních památek zapsáno 30. 12. 1987, kdy ji bylo přiděleno r. č. ÚSKP 44014/5-5300.V poznámce je uvedeno, že předmět vyžaduje generální opravu. Věž čerpadla byla roku 1980 (event. 1988) přemístěna na katastr Týniště pro připravovaný železniční skanzen, kde byla deponována. Údajně pro špatný technický stav bylo zařízení sešrotováno a byla vyhotovena nepříliš kvalitní kopie. V této době byla z původního zařízení dochována již pouze litinová hlava, zjevně pro umístění rotoru. Na jaře 1997 se podařilo vyjednat se skanzenem uložení všech dílů do velkoprostorového vozu Zs, který byl i nadále deponován na nádraží v Zubrnicích. Během roku 2004 byl podán návrh na zrušení památkové ochrany z důvodu nedochování většiny původní konstrukce a zrušení památkové ochrany bylo ministerstvem kultury potvrzeno 13. 8. 2010. Po nabytí právní účinnosti 8. 9. 2010 byly všechny součástí zařízení zlikvidovány.

Kompletní vyjádření  Národního památkového úřadu ZDE.

Josef Stehlík, který viděl loopatkové kolo na dvoře n. p. STK v Ústí nad Labem, potvrdil, že kolo mělo provedení obdobné jako např. kolo větrného čerpadla ve Višňové u Znojma. Na webových stránkách městyse Višňová je v části pro turisty jako jedna ze zajímavých lokací uvedeno i větrné kolo, které v roce 1910 nechal postavit správce místního velkostatku vídeňskou filiálkou drážďanské firmy Rudolpha Braunse. V roce 1911 jeho firma spojením s jinou vytvořily s. r. o. Vereinigte Windturbinen-Werke (VWW), která se v roce 1923 stala akciovou společností, se sídlem stále v Drážďanech. Vzhledem ke geografické blízkosti Drážďan a Ústí nad Labem, a to v německém prostředí, se dá předpokládat, že dodávku větrného čerpadla zajišťovala firma Ernst Jüstel právě u VWW. První z následujících fotografií ukazuje současnou podobu větrného kola ve Višňové, ostatní potom zachycují stav větrného kola v Němčí v období kolem roku 1960.  

Vodárnu a související pozemek p. č. 53/2 o velikosti 8 m2 v k. ú. Němčí vlastnila Severočeská vodárenská společnost, a. s. (SVS), jejíž vedení v srpnu roku 2023 projednalo a odsouhlasilo, že uvedený majetek je pro provozování vodohospodářské infrastruktury nepotřebný a je možné jej nabídnout k odprodeji. Podle vnitřních pravidel SVS nepotřebný majetek přednostně nabízí k odprodeji akcionářům, v tomto případě obci Malečov. Obec Malečov po dohodě se spolkem zájem projevila, objekt s pozemkem na základě smlouvy odkoupila a od dubna roku 2024 je v katastru nemovitostí vedená jako vlastník.

Dne 9. 6. 2024 jeden příznivec větrných mlýnů spolku poskytl fotografii části větrného čerpadla, která byla v prosinci roku 1987 odříznuta. Dle přímého svědka, kterému tehdy bylo 16 roků (viz výše), byla tato část včetně špičky stožáru snesena jeřábem na korbu nákladního automobilu a odvezena. Zbytek kovové konstrukce byl postupně odřezáván a kusy v délce 1 až 1,5 m byly shazovány dolů.
Odříznutá část byla převezena do Týniště u Zubrnic, kde se měla použít jako základ stavby větrného čerpadla pro čerpání vody do parních lokomotiv v místním skanzenu železnice. Ke stavbě však nikdy nedošlo, kovová konstrukce byla přibližně v roce 2017 zlikvidována jako železný šrot. U nádraží skanzenu jsou v zemi dosud patrné betonové patky základů se závitovými tyčemi pro uchycení konstrukce. V dnešním Muzeu v přírodě Zubrnice je k dispozici ne zcela kompletní výkresová dokumentace pro výrobu lopatkového kola a dalších částí čerpadla. Tato dokumentace byla zpracována speciálně pro skanzen v 90. letech 20. století.

V neděli ráno dne 16. 6. 2024 vyjeli předseda spolku se starostou do Němčí, aby vyzkoušeli některý z klíčů uložených na obci, zda nepasuje do visacího zámku na dveřích do vodárny. Takový klíč se nenašel, domluvili se proto na řešení, aby obec i spolek měly klíč od vodárny k dispozici. Při té příležitosti prošli místa, kde jsou původni hydranty zprovozněné v roce 1923 a také se byli podívat na lokalitu vodojemu. Vodojem je stále na stejném místě, ale vstupní objekt je již upraven jeho vlastníkem, Severočeskou vodárenskou společností, a. s. Na přiložené mapě jsou místa s hydranty I a II označena modrým kroužkem, vodárna v obci a vodojem v lesíku nad obcí modrým čtvercem. Také byla pořízena fotodokumentace sledovaných objektů vodárenské soustavy.
V kronice Němčí je zmíněna stavba požární nádrže, rovněž ve 20. letech 20. století. Na mapě je zachycena těsně u hydrantu II. K této stavbě se dochovala původní dokumentace. 

Pamětník Josef Stehlík odpoledne dne 16. 6. 2024 vzpomínal, že když v roce 1972 koupili chalupu, ve které dnes bydlí, v obci rozvod vody nefungoval a že obyvatelé Němčí v té době využívali své studny. A také, že jedna sousedka, která v Němčí žila od narození, znehodnotila papír s původním výkresem rozvodů vody tím, že jej použila jako pečíci papír pod vánočku. Rozhodl se tedy, že zmapuje rozvody vody v Němčí postupným kopáním sond, aby zjistil trasy potrubí a pokusí se vodovod zprovoznit. Pracoval na tom průběžně v letech 1973 a 1974. Potrubí bylo uloženo v hloubce 110 cm. Výsledek své snahy zaznamenal do tehdejší katastrální mapy. Červeným kroužkem je označeno místo, kde byl hydrant, který odstranil a jeho připojovací potrubí utěsnil dubovou zátkou. Hydrant I v mapě není zaznamenán. V levé spodní části je modrou šipkou označen směr k vodojemu. Zelenými šipkami je naznačena přeložka potrubí. Žlutá šipka označuje správnou trasu k odstraněnému hydrantu. Josef Stehlík uvádí, že rozvod vody do domů včetně potrubí do vodojemu byl pod stálým tlakem větrného čerpadla. Resp. pokud čerpadlo pracovalo (vál vítr), voda se tlačila do vodojemu a event. do domu, kde zrovna povolením kohoutku vodu odebírali. Když čerpadlo nepracovalo, v domech byla odebírána voda z vodojemu samospádem.


Následného dne byl hydrant II očištěn ocelovým kartáčem, aby bylo možné přečíst nápis a byly pořízeny fotografie detailů. Nápis na hydrantu ERNST JÜSTEL je převrácený, přirozeně k obvodu je potom nápis WASSER BAU UNTERNEHMUNG AUSSIG. Přeloženo: Vodohospodářská společnost Ústí. Nápis na dveřích do vodárny je patrný z fotografie.

Dne 28. 6. 2024 spolek do DS obdržel (na základě své žádosti o předběžnou informaci ze dne 3. 6. 2024) stanovisko oddělení Územního plánu odboru Územního plánování a stavebního řádu Magistrátu města Ústí nad Labem. V jeho závěrech se konstatuje, že přípustné využití plochy nevylučuje záměr „Obnova původního větrného čerpadla na p.p.č. 53/2 k.ú. Němčí“. Následující krok bude podání obdobné žádosti o předběžnou informaci na AOPK ČR, Regionální pracoviště Správa CHKO České středohoří.

Nastavení soukromí a cookies

Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies.

Následující volbou souhlasíte s našimi zásady ochrany osobních údajů a cookies. Svá nastavení můžete kdykoli změnit.